Boží harém - 6. část

01.07.2013 19:39

Tak s Božím harémem trochu pohneme, ne? A to nejen, co se zveřejňování týče, ale budu muset zrychlit psaní, protože částí v záloze mi povážlivě rychle ubývá. V poslední době je moderní k próze zveřejňovat i doporučenou hudbu, takový soundtrack k povídkám a novelám na internetu i těm vydaným, tak mě napadlo, že kdybyste i vy byli zvědavi, jaká píseň se k Božímu harému hodí nejvíce, tak si jako znělku (protože se hodí k BH jako celku, ne k nějaké konkrétní scéně) můžete přehrát Kingdom Come od Joshe Zimmermanna a Cartera Soso - http://www.youtube.com/watch?v=ZFSKEqA1l7Q.

 

Boží harém - 6.část

    Jiskřička naděje však byla pořád slabá, nejsilnějším pocitem zůstávala jistá zmatenost, přestože předchozí panika mě opustila. Usilovně jsem se snažila se uklidňovat, a abych nemyslela na znepokojující myšlenky, koncentrovala jsem se na mechanickou činnost, konkrétně jsem očima přejížděla tu ohromnou plochu s raketami a lidmi, kteří jako mravenci, zrovna tak maličcí v poměru ke Kosatce a zrovna tak pracovití, pospíchali za svými úkoly.

    Přistávací plocha pro rakety byla obrovská, ale ne nekonečná. Při zvědavém rozhlížení se jsem zahlédla, že hvězdoletiště náhle končí stěnou, stejně rozlehlou jako je zbytek prostorné haly.

    Náhle mě z rozjímání vytrhl hlas: „Jsi nějaká tichá není ti něco?“ Samozřejmě to byl Hedvik, kterého jsem na moment přestala sledovat. Jako bych v jeho očích zahlédla starost? Bojí se snad, že mu omdlím a on si uřízne před ostatními hanbu, že si našel někoho slabého na vykonávání úkolů pro jeho božské veličenstvo? Tak to teda ne!

    Musela jsem mu nějak odpovědět, a protože jsem neměla připravenou žádnou plytkou frázi, podívala jsem se mu zpříma do očí, vyžadovalo to větší odvahu, než jsem čekala, a na rovinu se ho zeptala: „Chci vědět, co po mě chceš? Co mohu já jako obyčejná holka udělat pro někoho tak mocného jako jsi ty?“

    Hedvik vypadal, že tuhle reakci očekával, což je možné, protože mám dojem, že mi minimálně jednou za dobu, co jsme strávili spolu, četl myšlenky. „Slíbil jsem, že se tě pokusím překvapit,“ položil mi ukazováček na rty, než jsem začala protestovat, že mi pořádně neodpověděl. Nazlobeně jsem na ten prst zašilhala, ale hned jsem opět poslouchala, co říká. „Ale ještě si neviděla všechno, proto pojď se mnou,“ kývl hlavou směrem ke zdi.

    Mřenka přistála na kraji, takže jsme nešli daleko a brzo přede mnou byly obyčejné kovově šedé dveře, za nimi mohlo být cokoliv od zmutované vesmírné žáby po armádu robotů. Osobně bych brala robotické žáby. Můj možný budoucí nadřízený přeskočil tázavým pohledem ze mě na obrovitou stěnu kovu, než z něj vypadlo: „Nejlepší bude, když půjdeš první.“ Napadlo mě, jestli se nejedná o nějakou zkoušku a jestli tam opravdu nemají krvežíznivé mutanty, které budu muset porazit. Hedvik mě ale uklidnil.

    „Zavři oči,“ pošeptal mi do ucha,“ten pohled je pak lepší.“ Mám mu slepě důvěřovat? Ne, řekla jsem si. Ovšem zatím to vypadá, že nemá v úmyslu mi ublížit, polechtat mi nervy jako v případě toho padání ze střechy, to jo, ale ne mě zranit. Dám mu šanci, tu si zaslouží. Když mě však zradí… Poslušně jsem sklopila víčka, nejdřív jsem se bez jedné pětiny smyslů cítila bezbranná, rychle jsem se však vzpamatovala. Když jsem nemohla použít svůj zrak, zaposlouchala jsem se do zvuků kolem. Krátké vrznutí dveří. Skrz víčka proudí slabě světlo. Tělo mi rozehřívá neznámý zdroj tepla. Na tajnou laboratoř, to bude útulné místečko, pomyslím si s úsměvem. A potom jsem TO viděla.

    Když jsem zavřela oči, stála jsem v šedé místnosti ozářené elektrickými žárovkami, když jsem oči opět otevřela, ocitla jsem se v jiném světě, přestože jsem neopustila práh. Přede mnou se rozprostírala letní krajina a do očí mě bodalo jasné sluneční světlo. Jak se můj zrak postupně vzpamatovával, rozpoznávala jsem před sebou louky, lesy a v dálce hory. Opatrně jsem stoupla na svěží zeleň, chvilku jsem zůstala stát s vykročenou nohou, zaváhala jsem jestli se po doteku, nepromění hlína v beton, ale vše zůstávalo stejné. Žádný hologram, je to opravdová příroda.

    Nevěděla jsem, co říct, tak jsem s vykulenýma očima hloupě zablekotala: „Na zemi je tráva a na mě svítí slunce!“ Hedvik přikyvoval jako by to pro něj byla ta nejnormálnější věc na světě, zároveň jsem, ale cítila, že je šťastný, že to může někomu ukázat.

    Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Paprsky mě hřály na tváři a stébla trávy byla pravá. Opustila jsem podzimní počasí České republiky, tady ve vesmíru zatím panovalo časné léto. Zastíním si levou rukou oči a pravačkou ukážu na zlatou kouli na obloze, přesnější by bylo říct na stropě, uvědomím si vzápětí: „Jak se vám to podařilo? To světlo působí tak přirozeně.“ Bůžek se nenechá dlouho pobízet: „To Birim, našel vhodnou hvězdu a zmenšil ji, tak aby vás lidičky neupražila a přitom nám dávala dost světla.“ Birim? „Birim je můj nejstarší sourozenec,“ dodává na vysvětlenou, když si všiml mého nechápavého výrazu. Jistě, vždyť se zmiňoval, že je jich víc.

    Přes všechno moje nadšení bylo potřeba se vrátit k tomu, proč tu vlastně jsem. Už, už jsem chtěla začít, když první stihl změnit téma Hedvik: „Tak co vyhrál jsem? Je tohle dost vzrušující?“ „Jo, dostal jsi mě. Přiznám se, že tohle jsem opravdu nečekala,“ rozhodila jsem rukama, abych naznačila, že myslím celou vesmírnou loď i s maličkou kopií slunce. Napadlo mě, že bych měla reagovat nadšeněji, tak jsem se z legrace postavila do pózy představující něco jako pozor a pateticky jsem pronesla: „Hedviku budu ti sloužit jako tvůj prorok. I když nemám tušení, co mám dělat.“

    To byla pravda. Neměla jsem ponětí, ani trochu a to mě netěšilo, ale slíbila jsem mu to výměnou za ohromující zážitky. No a pak je tu ta věc s důvěrou. Prostě počkám, co mi řekne.

    Moje divadýlko ho pobavilo. Až tak, že se rozesmál a chvilku se nemohl uklidnit. „Díky, toho si cením,“ řekl, když se zmohl na pár slov. „Tvým úkolem bude šíření mé pověsti mezi lidmi a získávání dalších věřících. To dělají i proroci ostatních,“ dodal jako by to byla samozřejmost. Pro mě to však bylo stále moc obecné, tak jsem mu to dala najevo: „A přesněji? Mám vylézt na nějakou horu s kamennými deskami nebo máš na mysli jiný zázračný způsob?“ Hedvik natočil hlavu na stranu, po pár vteřinách přemýšlení pomalu vysvětloval: „Pravdou je, že ani já ještě nevím přesně, co by to mělo být. Musím se poradit se sourozenci.“ To mě zaskočil, až jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Zatím působil tak sebejistě až nafoukaně. Napadlo mě, že já tu nejsem jediná, kdo se teprve seznamuje s novými okolnostmi.

    „Promiň, jsem Nadbohem teprve krátce na rozdíl od například Birima. Ten sem na svět přišel už před čtyřiceti lety,“ omlouval se rozpačitě Hedvik, čímž mi potvrdil, co jsem tušila. „Takže jsme dva, kdo se má ještě co učit. Víš, možná je to lepší. Když si budeme pomáhat navzájem, rychleji si na všechno zvykneme.“ Hedvik s úsměvem přikyvoval: „Zní to hezky. Budeme si pomáhat navzájem.“ Během naší rozmluvy jsme došli ke stromové školce a já se opřela o jeden vzrostlejší kmen. Mávla jsem rukou: „Jsem unavená už mluvím z cesty.“ V tom okamžiku jsem zívla na celé kolo. Páni, musela jsem být předtím pořádně napjatá a teď na mě všechno vzrušení dne doléhá.

    Hedvik zareagoval rychle, mávnutím objednal taxík a oba jsme nastoupili do nového džípu. Pak jsem přestala vnímat a brzo jsem usnula.

Diskusní téma: Boží harém - 6. část

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek