Jarní dumání 2 -Dystopický rozmach

Všude špatně, v knize nejhůř

(Příspěvek bych správně měla zveřejnit až příští týden, ale to budu v Rakousku na horách, takže to sem šoupnu hned a po návratu pokračuji v dumání třetím tématem. Předem upozorňuji, že se nepokládám za znalce žánru. Tohle je pouze můj názor vybudovaný na základě toho, co jsem četla doposud. V budoucnu si hodlám svůj rozhled ještě rozšiřovat.)

Finanční krize, nedostatek vajec, rozpad eurozóny, válečné konflikty a teroristické útoky. To jsou problémy reálného světa. Někdo se jim snaží vyhnout zdrháním do světa v knížce, ale co když knížka vypráví o možné budoucnosti naší země? O budoucnosti, jež je ještě horší, než naše současnost? Dnešní jarní dumání není sluníčkově usměvavé, dnešním tématem jsou zoufalé životy v absurdně krutých režimech. Vítejte v dystopii.

Tento žánr má svůj původ ve slově opačného významu – v utopii. Nejprve se zrodily spisy o dokonalém státním zřízení. Už antičtí filozofové věnovali nemálo času polemizování o perfektním světě. Touto cestou vznikla například Platonova Ústava.

Samotné slovo utopie bylo poprvé použito v 16. století anglickým humanistou Thomasem Morem. Utopie se původně jmenovala jeho kniha a protože pojednávala o dokonalém státě, stal se její název obecným termínem. Etymologicky pak byl jen krůček k antiutopii, kakotopie nebo dystopii. Žánru však trvalo ještě čtyři století, než vznikl a byl považován za samostatný druh literatury.

Došlo k tomu ve dvacátém století, době, která se vyznačovala mnoha událostmi, jež otřásly všemi. Šok z dvou celosvětových konfliktů a vzniku nových státních režimů spojený s moderním vyprávěním dal vzniknout prvním a dnes takřka legendárním dílům - 1984 a 451° Fahrenheita, jež se dostala až do seznamu povinné četby. Následovala další literární, ale i filmová díla, míněna buď jako plnohodnotní zástupci, nebo aspoň obsahovala některé prvky žánru. Takový úspěch jako jejich předchůdci však už nezaznamenaly.

Dokud nepřišel s přelomem tisíciletí další zvrat. Celý průmysl se už nejméně dvacet let zaměřuje na mladé a hlavně na dospívající. Nejinak je tomu u knih. Po fantasy a hororech přišel na řadu žánr, u kterého by to člověk až tak nečekal, ale výsledky jsou povedenější, než se zdá. Vyprávění se muselo přizpůsobit. Zjednodušilo se a hlavní postava už není jen průvodcem po zkaženém světě. Objektem, na kterém autor prezentuje režim, aby ho později vytrhl z důvěrně známého světa a ukázal mu zkaženosti. Tento postup se víceméně dodržuje i v moderních dystopiích, ale přeci jen v nich jde více o příběh, než o stať o vývoji společnosti. Na druhou stranu noví autoři přicházejí s novými nápady, na kterých budují své zkažené státy. Je libo společnost rozdělená podle ctností, život do detailu naplánovaný vůdci či lidstvo snažící se vymýtit cit lásky?

Je tu ještě jeden velký rozdíl mezi průkopníky a následovníky pro puberťáky. V Orwellově i Bradburyho díle se hlavní postavy seznámili s odbojem, ale buď byli chyceni a znovu se začlenili do režimu (Newton) nebo se spojili s jednou buňkou odporu a tím to skončilo (Montague). Moderní vypravěči dělají z hlavních postav sice nedobrovolné, ale hrdiny, kteří se třeba i náhodou dostávají do čela rebelů, aby napomohli pádu režimu, i přesto, že se někdy ukazuje vláda rebelů není zase tak rozdílná.

Dystopie, které si plánuju přečíst: Mechanický pomeranč – další klasický zástupce žánru, autor prý pro potřeby románu vymyslel spoustu nových slangových výrazů, tak jsem zvědavá, jak svoji antiutopii podá. Delirium – zaujal mě nápad a jsem zvědavá na fungování světa bez lásky.  Insurgent – druhý díl série Divergent, kde Chicago jsou jedny velké Bradavice, přičemž koleje představují frakce založené na dobrých vlastnostech (mírumilovnosti, odvahy, moudrosti, nesobeckosti a upřímnosti), konkurence je mnohem zostřenější, než klasický souboj Nebelvír versus Zmijozel.