Konec pošahaného roku

Pošahaný rok skončil v srpnu, pokud bude pošahané období pokračovat, tak už to bude víc, než rok. I když já pevně věřím, že nadcházející měsíce či aspoň týdny budou lepší. Lépe řečeno od událostí, jež mi zasadily pár citových ran, uplynul nějaký čas a rány se tak postupně hojí, takže přestože mám před sebou důležité úkoly a s celou rodinou si zvykáme, že je nás podstatně méně, než v minulých letech, nevzdáváme se a jdeme dál.

Už jsme se i s mámou, nezávisle na sobě, dívaly na stránky útulků a chovatelů nabízejících malé jorkšírky. Obě ve stejný den. Váhavě, s ostychem, jsme to na sebe jedna druhé práskly a pak jsme se tomu zasmály. Je to směšné, jak člověk potřebuje určitý čas na to, aby milovaného, ať druhého člověka nebo zvíře, oplakal, ale po nějaké době se ozve potřeba starat se o něco/někoho a jsi ochoten si opět pořídit živočicha, co má kratší život, než ty, protože věříš, že si navzájem své životy obohatíte.

Prosím, nezahlťte mi komentáře diskuzí, co je eticky hodnotnější, jestli zachránit psa z útulku nebo si koupit štěně od chovatele. Obojí má svá pro a proti. Jsem si jistá, že se tato problematika objevila již ve více diskuzích, takže není třeba jí více rozebírat. Jinak vám můžu slíbit, že je i v mém vlastním zájmu nepodporovat množírny, takže si dáme sakra majzla, aby případný chovatel byl u svých psů i srdcem nejen peněženkou.

Prázdniny uběhly rychle. Ale byl to divný běh. Normálně ten čas utíká, protože se člověk baví, ale letos jsme je spíše tak nějak podivně přežily. To je tak, když člověk skoro celý červenec myslí na blížící se pohřeb babičky a že někam musí uložit i ostatky milovaného mazlíčka a ještě jsem řešila záležitosti ohledně nové školy. Nová škola je vlastně štěstí v neštěstí. Díky ní mám cíl a nemusím řešit budoucnost. Tedy neřeším už otázku: Co teď vůbec budu dělat?

Samozřejmě tam budu dostávat úkoly a musím se občas ukázat na přednáškách a konzultacích a takové věci, ale u všech svatých, mám cíl, něco, co mě zaměstnává, takže netrávím den zdeptaná z ran osudu. Jako oáza
uprostřed pouště tak působil týden v Jižních Čechách. Bylo nám náramně. Třeboň, Jindřichův Hradec, Český Krumlov... Všechno místa, kam je fajn jet se podívat. Kochat se krásami přírody i kultury. Máma objevila obchod s mařížskou keramikou, já zase nenápadné, ale výborně zásobené knihkupectví a společně jsme objevovali, kde vaří vyhlášené rybí speciality.  

Taky se věnujeme vyklízení babiččina bytu. Už jsme s tím hodně pohnuli, přeci jen jsme spěchali s odstraněním krámů a potenciálně nebezpečných nástrojů z dosahu skoro ročního miminka, které se už umí postavit. Byt jsme nakonec uvedli do slušného stavu. Ne že by předtím šlo o nějaké zaplivané doupě, ale skříně byly plné starých ručníků a oblečení, které už prostě neměl kdo nosit, takže jsme to hezčí a neobnošené darovali na charitu.  

Uklízení vyvolalo smíšené pocity. Na jednu stranu je člověku nepříjemně z toho, že si vzpomene, že se už do bytu babi nevrátí. Na druhé straně to vyklízení přispívá k určité dlouhodobé úlevě. Něco na způsob strhnutí náplasti nebo bodnutí injekce. Když vydržíte počáteční bolest, získáte protilátky, které vás posílí. Ten člověk, kterého oplakáváme se už nevrátí. Tečka. Ale v duchovním smyslu s námi zůstává, protože na babičku máme i hezké vzpomínky, nejenom ty smutné z posledních měsíců. Proto nemá cenu nechat ten byt pustnout, když se dá využít. Například má člověk, kam uložit hosty.

Rozloučení s babičkou bylo bolestné, ale trápení bylo zmírněno návštěvou mé sestřenice s manželem a dcerkou. Neteřinka a synovec jsou takovými mými majáky. (To samé platí i pro mámu a vlastně i tátu.) V těch temných časech to byla taková jasná světýlka dodávající naději. Samozřejmě nám radost dělají i nadále. Kdykoliv nám teta poslala fotky malé, tak jsme se mačkali u pc, abychom mohli obdivovat, jak slečna Anastázie roste. Oba, Anastázinku i Tea už jsem povozila v kočárku. Jsem ráda, že se rodina sešla, přestože šlo o tak nervydrásající záležitost jako je pohřeb mojí babičky. Malý nenápadný obřad v kruhu rodinném a pár blízkých přátel. Připili jsme si na její památku. Splnili jsme její poslední přání. Vím jistě, že odpočívá v pokoji.