Nová knihovna

V minulém článku jsem se zmínila o uklízení bytu po zesnulé babičce. Velkou část práce jsme odvedli už v červenci, teď spíš jenom tak paběrkujeme.

Objevili jsme stará vysvědčení babičky i dědy a sbírku bankovek. Jedním z našich úkolů je najít pořádného znalce numismatiky (hlavně si někoho vybrat, našla jsem stránky, kde je snad stovka jmen) a nechat ho ocenit naši sbírku. Po babičce tu zůstalo i šicí nádobíčko (jehly, stužky, nitě i krabice plná knoflíků).

Já jsem získala nové poličky pro své knížky. Knihy, které patřily babičce jsme tam nechali. Jsou v dobrém stavu a buď jsou alespoň čtivé (romance od Danielle Steele a jiné nižší umění) nebo jde o klasiku jako Čapek, Monte Christo od Dumase a Manon Lescaut od Nezvala. K tomu jsem tam postupně odnosila asi padesát vlastních svazků od komiksů po romány. Babička byla velká čtenářka a občas si ode mně půjčila i nějakou fantasy. Například si přečetla i Zlatý kompas, tuším.  

V budoucnu možná nějaké staré knihy dodatečně vytřídíme a věnujeme na charitu nebo městské knihovně, ale to je hudba vzdálené budoucnosti. V současnosti především větráme a zaléváme zahradu i květiny vevnitř. Před lety si babička prosadila zasazení meruňky na zahradě. Já byla trochu skeptická ohledně toho nápadu.
Přeci jen zahrada není velká a sázet tam strom...Nevytěsní ze zahrady všechny pracně pěstěné rododendrony a magnólie? Nakonec tam pospolu roste všechno a meruňka nám letos dala pořádnou úrodu. Podělili jsme se i s příbuznými ze zahraničí. Teď jí ale budeme muset přistřihnout, aby nám nevystřelila až do oblak.

Tady jsou fotky nové knihovny poté, co jsem poličky vyklidila, přerovnala a nastrkala do nich další knihy.

A zkoušela jsem si i vlastní selfie. Já se před foťákem hrozně stydím, což možná na obrázku není příliš vidět, a zveřejnit selfie jsem si ještě netroufla, až dnes.