Pošahanej rok

V dávné minulosti jsem prožívala své nejtěžší období v životě na střední, kdy se mi zhoršil prospěch v předmětu, ve kterém jsem byla jinak dobrá, opouštěli mě kamarádi, protože odcházeli na jiné školy, dostala jsem košem od kluka, co se mi líbil a já se obecně cítila osamělá a pod tlakem.

Pak přišla první vysoká a spor s jedním pedagogem, který mi znechutil germanistiku a vlastně celou filozofickou fakultu na Karlově univerzitě. Potom jsem rok strávila v luftě a plácala jsem se v citovém zmatku.

To nebylo nic proti tomu, co se na mě teprve chystalo. Ten bezkonkurenčně nejhorší rok Báry S. totiž začal v září 2014. Začalo to tím, že babička začala senilnět. Oční zákrok jí zamával s rozumem, takže chodila v noci po bytě, nepoznávala vlastní dceru ani svůj byt, zničehonic se svlékala apod. Jednou sebou nešťastně práskla na zem a zlomila si obratel a od toho dne byla v léčebně dlouhodobě nemocných a máma za ní téměř každý den jezdila. Jak z lásky, tak proto že některé služby sestřiček byly, když to řeknu jemně, nedostatečné.

Do toho se přidaly problémy se školou. Každý třeťák se rve se svou bakalářkou a třese se před státnicemi. No, já nejenže jsem měla hrozný psací blok, ale ještě ke všemu se mi postupně pod zadkem rozpadala škola. Ze začátku to vypadalo nadějně, že se žáci a učitelé spojí a za chvíli se to vyřeší, jenomže se stav
zhoršoval. Najednou bylo nejisté, jestli se vůbec budou konat státnice. To už jsme všichni tušili, že jde do tuhého. Pak se zdálo, že začne svítat na lepší časy. Přihlásil se investor se zájmem odkoupit většinový podíl. Tedy zájem trval jen do okamžiku, než na povrch vypluly ohromné dluhy. A škola šla do kopru. Výsledek: Mám tři uzavřené roky studia bez titulu. Krása.

K tomu jsem podporovala mámu zničenou a vyčerpanou z práce, ze starostí o babičku a i o mě, samozřejmě, protože jsem jí sdělovala, jak to se školou jde z kopce. Musím se přiznat, že mi to někdy fakt neulehčovala tohle období. Taky jsem si za květen a červen párkrát poplakala. Vážně miluji ty dny, kdy ke mně máma přijde a něco mi vyčte. Nejčastěji je to moje váha. Ona to myslí dobře a říká to z lásky, ale už neví, že mě tím zruší na hodiny. Nemůžu se soustředit, v hlavě se mi na přeskáčku promítají mámina slova se všemi obhajobami i obžalobami, které bych ráda přednesla, ale vím, že si nikdy netroufnu. Někdy se mi řinou bez zastavení slzy, jindy jenom tupě sedím a zírám jako by mi do srdce zničehonic spadl meteor.

Vždy, když přijde těžké období, tak mám silnou touhu odejít od mámi někam daleko. A taky začínám pochybovat, jestli to, co pro ní dělám z opravdové lásky nebo jen proto, aby byl doma klid.

Z kopce to zhruba ve stejnou dobu šlo i s babi. 15. května jsem uzavřela třetí ročník studia a 26. května babička umřela. Z baculaté, usměvavé stařenky zbyl jen vyhublý stín bojující o každý nádech.  

Dnes to všechno vyvrcholilo. Přesně o měsíc později mě opustil i můj nejvěrnější společník a kamarád, můj milovaný pejsek Kuba. Poslední dny jedl sotva drobek za den, takže byl jen kostičky a kůžička. Přesto se v jednu chvíli zdálo, že se zlepšil a i když tělesně chřadl, duchem působil, že ještě pořád reaguje na svět a na nás. Ještě dnes v noci si ke mně vlezl pod peřinu a když jsem ho ráno krmila sousty přímo do tlamičky, tak si bral. Taky že měl hlad, ale testy u lékaře prokázaly, že jeho tělo už nebylo schopné brát si z jídla živiny. Doktor se sice zmínil, že by mohl provést jeden zákrok a dát Kubu na kapačky, ale nevěděl, jestli by to vůbec nějak zapůsobilo a rozhodně by to nebylo na dlouho. Koupila bych tím Kubovi dvě hodiny nebo den života? Možná ani to ne a když už se dnes těžko udržel na nohou, jak moc by trpěl později, když v podstatě stravoval sám sebe?

Tak jsem dala souhlas s tím, aby ho uspali. Kubík se na mě do poslední chvíle díval tak důvěřivě. Šeptala jsem mu, jak je hodný, šikovný, že už je to poslední injekce, se kterou ho kdy budeme obtěžovat a že jde k babičce. Ta ho často hlídala, když jsem byla ve škole a rodiče v práci a později chodil Kuba kontrolovat její byt, jestli už se nevrátila...

Usnul. Už napořád. Jsem ráda, že jsem byla u toho, protože naše vzájemná přítomnost nám vždy dodávala sílu a jistotu. I teď jsem s ním byla, dokud mu neutichlo srdíčko. Pokud Kubík viděl bílé světélko, pak mělo tvar míčku, protože ty on měl strašně rád. A vůbec nevadilo, když byly větší než on.