Boží harém (5. část)

Tak po hrozitánsky dlouhé době přidávám další kapitolku. Pokud sledujete i Literární deníček, tak víte, že mám ještě pár částí v záloze, ale šetřím si je, protože nepíšu moc rychle. Když je ale takový hezký den dneska, tak můžu udělat výjimku. Učitel potěšil mě a tak já potěším vás. :D

5. Část

    Loď začala vibrovat, jak nabíhal motor, než sebou mocně škubla a vznesla se do vzduchu, aby o vteřinu později vylétla do mraků. Hedvik zkušeně sledoval řídící desku a já se mezitím rozhlížela. Kosmická loď připomínala v mnoha ohledech osobní auto, s tím rozdílem, že byla asi dvakrát tak velká jako průměrný auťák. Na délku i na šířku. Z venku kovová skořápka s pěkným lakem, zevnitř pokojíček s béžově potaženými sedadly.

    Lehce jsem rukou přejížděla po vnitřním rámu rakety, musela jsem se ujistit, že je skutečná. V podvědomí se mi honilo několik pocitů jako hejno motýlů, avšak žádný nezůstal příliš dlouho, abych ho mohla zachytit i svou myslí. Překvapení se střídalo s pobavením, aby to uvolnilo místo nervozitě, která přešla v pocit výjimečnosti. Bylo to fantastické, myšlenka, že obyčejná holka jako já se dostane do vesmírné lodi, mě rozesmála.

    „Jsem rád, že se ti tu líbí,“ usmál se na mě od ovládání Hedvik. Odtrhla jsem oči od rychle se zmenšujícího se káněte, kterému se loď vyhýbala: „Já jsem taky ráda, že jsi mě vzal na let.“ „A to ještě není všechno,“ mrkl na mě bůh. Byla jsem zvědavá, co na mě chystá dál, ale v tu chvíli jsem se ho nechtěla vyptávat, protože se upřímně těšil, až mi prozradí to své tajemství a já ho nechtěla připravit o legraci. Pak mě napadlo, jak pokračovat v hovoru, aniž bych ho donutila prozradit mi svá tajemství, jemně jsem poklepala na okraj palubní desky: „Má nějaké jméno?“ „Je to víc přezdívka, než oficiální jméno. Říkám ji, Mřenka,“ usmál se, pak se krátce uchechtl, snad nějakému vtipu, kterému rozuměl jen on.

    Během naší konverzace jsme překročili hranici atmosféry a nyní jsme letěli temnotou. Ovšem tahle fáze nebyla o nic méně působivá, než ta předchozí. Hvězdy, jež se přes den skrývají a v noci mizí za mraky nebo se rozplynou ve světelném znečištění, jsem měla takřka na dosah ruky. Fascinovalo mě to, působilo to na mě jako bych byla jediným člověkem, kterému bylo dovoleno spatřit něco, co je ostatním zakázáno. Hloupá myšlenka, to přiznávám, ale rozum nedokázal ten pocit zahnat. Naopak mé nadšení sílilo každým okamžikem.

Po chvíli pozorování vesmírných těles jsem dostala chuť si něco zkusit. „Mohla bych…Mohla bych Mřenku chvíli řídit?“ otočila jsem se zpět na Hedvika. Byla jsem zvědavá, jestli mě pustí k řízení. Někteří chlapi jsou na svá vozítka docela hákliví. Hedvik však jen rychle zmáčkl tlačítko auto pilota a ochotně mi uvolnil místo. Když jsme se pak po výměně sedadel opět uvelebili, ukázal mi, jak se loď řídí. Ovládat hvězdolet bylo v mnohém podobné řízení auta.

    Tak jsem seděla za řízením, které napůl připomínalo knipl od letadla, a občas trochu pozměnila kurs či rychlost, Hedvik dohlížel na to, abychom neztratili směr. Za chvíli, aby řeč nestála prohodil: „Překvapilo mě, že chceš řídit, ale vidím, že máš stroje ráda.“ Pokývala jsem potěšeně: „Některé. Jako malá jsem jezdila v motokárách, bratranec jezdí závodně a já mu občas dělala sparing partnera na tréninku.“ „Vsadím se, že ses nemohla dočkat, až dostaneš řidičák.“ Prokoukl mě, zakřenila jsem se: „To ne a věříš, že i dokážu něco opravit.“ „O tom nepochybuji,“ odvětil s laskavým úsměvem. Nebyla jsem si však jistá, jestli to myslel vážně, nebo mě chtěl jen udělat radost a i když to bylo dětinské, pocítila jsem touhu mu dokázat, že jsem v ovládání mašin stejně dobrá jako on. Záhy se mi naskytla skvělá příležitost.

    V jednu chvíli letěl těsně před námi meteor, v atmosféře shoří jako nic, ale Mřenku by rozdrtil. Já však dělala, že jsem si ho nevšimla a schválně jsem Mřenku řídila směrem k balvanu. Koutkem oka jsem přitom pozorovala Hedvika, velmi napjatě sledoval blížící se meteor, ale jinak nepodnikl nic, jen se zeptal, jestli už nechci obrátit loď. V poslední vteřině jsem se kameni vyhnula, ale bylo to o vlásek. „Páni,“ vydechl úlevou, „Ty fakticky umíš řídit. Když pomyslím, že po necelých dvou hodinách už lítáš jako profesionál.“ Musela jsem mu skutečně vzít dech, když se ani nechvástal, jak je dobrý, že mě našel a udělal ze mě svého proroka nebo co.

    Jak adrenalin z těsného kontaktu s meteorem opadal, pocítila jsem jistou únavu a touhu dorazit k našemu cíli. Ne, že by se mi vesmír přestal líbit, to ne, ale zvědavost ve mně narůstala až přehlušila i nadšenost z hvězd samotných. „Kdy vlastně uvidíme to tvé překvapení?“ nemělo smysl chodit kolem horké kaše, buď mi to Hedvik řekne nebo ne.

    Ukázal na pípající displej radaru: „Jsme přímo před ním. Tady zastav.“ Zatímco zapínal autopilota, na levém okraji radaru se objevila velká tečka zobrazující těleso velikosti planetky. Stále jsem nechápala, co je zrovna na této planetce, tak zvláštního. S pozvednutým obočím jsem se zadívala na Hedvika, který začal sledovat něco venku v prostoru nalevo od nás. Dívala jsem se stejným směrem jako můj spolucestující, ale přede mnou bylo to, co všude kolem. Tma a rozesetá světýlka. Dokud jsem téměř podvědomě nezaregistrovala před námi pohyb. Na meteor to bylo moc hladké, moc lesklé a na planetu moc rychlé. V inkoustové tmě před námi plula raketa obrovitých rozměrů.

    „To není možné,“ zalapala jsem po dechu. Hedvik se poťouchle usmál a přehnaně dramatickým gestem ukázal na kolos před námi: „Tohle je Kosatka - cíl naší cesty.“ Kosatka byla výstižné jméno. Hedvik mi na obrazovce zabudované do řídícího panelu vyvolal zmenšený obrázek vesmírného korábu před námi. Ten ukázal, že Kosatka vzhledem téměř dokonale napodobuje živého kytovce, až na to, že je z kovu. Tvar přesně odpovídal jeho předobrazu, dokonce měl i nalakované tmavší a světlejší skvrny, aby se ještě víc podobal skutečné černobílé kosatce. Bylo to obrovské těleso, ale pohybovalo se to ladně, jako opravdová velryba plující oceánem. Majestátní, to bylo slovo, které k něčemu takovému patřilo. Mimoděk jsem si v duchu začala představovat, že slyším zpěv živého kytovce.

    V tu chvíli mi došlo, proč mu jméno jeho vesmírné lodi připadalo tak vtipné. Ve srovnání s obrem působila lodička opravdu jako mřenka vedle velryby. Zamrazilo mě. V prostoru před námi se vznášelo něco, co by správně nemělo existovat. Vždyť dosud nebyla vynalezena technologie, jež by něco takového dokázala. To jsem si celý život myslela, až dodneška. Moje předešlé nadšení z výletu vystřídal strach. Strach z bezmoci a nevědomosti. Zběsile se mi rozbušilo srdce. Nebyla jsem ze sebe schopna dostat ani myšlenku, natož slovo. Pak jsem ucítila na své ruce teplo a přes své očekávání jsem cítila, jak se pomalu uklidňuji. Pořád jsem se však nedokázala úplně vzpamatovat z prvotního šoku. Přemítala jsem o tom, stovky lidí sní o pokroku vědy a přímo pod nosem jim banda samozvaných bohů vyrábí mohutné rakety schopné proletět půlkou vesmíru. Pokud ovšem má Hedvik a jeho sourozenci takovou moc, k čemu mě potřebuje? Chvíli jsem se bála, že mě znásilní nebo sadisticky zabije, hned na to jsem se zase styděla za to, že jsem obyčejný smrtelník a že nebudu užitečná.

    „Zeto,“ slyšela jsem své jméno a zvuk toho hlasu mě přivedl zpět z labyrintu tísnivých myšlenek do současnosti jako maják zbloudilou loď. „Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem tiše a otočila jsem se na majitele toho hlasu. Při pohledu na Hedvika jsem se uvolnila ještě víc. Z nějakého důvodu jsem se ho nedokázala bát, i kdyby byla jeho moc bez hranic.

    Vesmírný koráb otevřel tlamu a my tak mohli vletět dovnitř. Vnitřek tlamy nepůsobil ani zdaleka tak úžasně jako exteriér Kosatky. Nacházela se tam široká ranvej na kterou byste v pohodě umístili několik největších letišť světa, na celém rozlehlém prostoru stálo jen několik vesmírných lodiček. Všechny byly prťavé ve srovnání s mašinou, ve které parkovaly. Ovšem velikost byla to jediné ohromné na celé ploše, jinak to byla šedá plocha s šedými budovami. Lehce jsem vmanévrovala na volné místo na parkovací ploše, soustředění se na mechanické činnosti mě zaměstnalo a já tak nepřemítala o nepříjemných věcech. Jakmile jsem vypnula motor Mřenky, přiběhli k nám mechanici a začali doplňovat palivo. Zatímco jsem se po dlouhé době sezení, protahovala, všimla jsem si, že jim Hedvik vtiskl pár bankovek. Z toho jsem usoudila, že tu žijí i normální smrtelníci, kteří nemají žádné superschopnosti, aby si vyčarovali kufr plný peněz. To mě trochu potěšilo, znamenalo to, že ať jsou jakkoliv mocní, ani takzvaní bozi, nechtějí dělat všechno sami. Možná tu přeci jen najdu smysl svého života.