Hravé hladovění
Ve středu čtvrtého dubna jsem konečně viděla filmovou adaptaci prvního dílu knižní trilogie Hunger games. Na snímek jsem byla zvědavá, ale protože jsem byla z knihy rozpačitá, nechtělo se mi vyhazovat peníze za něco, co se mi nemusí líbit. Pak se stalo něco nečekaného – vyhrála jsem v soutěži s Luxorem (viz článek moje první fanfiction) – a mohla jsem jít zadarmo a přitom legálně do kina. Musím přiznat, že se mi to líbilo. Nemůžu říct, že jsem byla v sedmém nebi, to právo získaly pouze snímky typu Pán prstenů nebo Harry Potter a relikvie smrti druhá část. Nicméně mohu říct, že se film i kniha skvěle doplňují. Literární předloha dodává hloubku v podobě Katnissiných myšlenek, zatímco stříbrné plátno přispívá šířkou odhalující víc ze života obyvatel Kapitolu. Knihkupectví už nějakou dobu využívají k prodeji sérií formu omnibusů – tedy prodávají několik svazků najednou. U HG by se vyplatilo, kdyby se kniha prodávala zároveň s dývkem.
Záporáci jsou v knize jen jména a jejich zápornost je tvořena Katnissinými emocemi. Ty činy samozřejmě vidíme taky, ale až film z těch jmen a krutostí učinil komplexní živé bytosti. Například prezident Snow je ukázán jako chladnokrevný diktátor, Seneca jako typický Kapitolan nevšímavý k okolním Krajům, zato velmi nadšený z Her jako show. A Cato jako nástroj bez vlastní vůle a naděje na svobodnou budoucnost.
Vtipné je (aspoň pro mě), že kladné postavy jsou na tom úplně opačně! Nejvíc ostrouhal chudák Hurikán. Vsadím se, že každý, kdo nečetl knihy kroutí nechápavě hlavou nad tím, jak může být u fanynek taková válka o to, jestli by se ke Katniss hodil víc on nebo Peeta, když je to taková bezvýrazná postava. On tak působí i v prvním díle knihy, ale ve filmu je to extrém.
Haymitch je kapitola sama pro sebe. Jeho postava se totiž od knižní předlohy odchyluje nejvíc. Na papíře je to v lihu naložené čuně, na plátně se z něho stal frajer, co je jen tak mimochodem schopen naráz vypít půl láhve tvrdého alkoholu. Sarkastické hlášky zůstaly, nechutné a trapné chování bylo zjemněno. Mě to nevadí, aspoň je ukázáno, že pan Abernathy není vlivem alkoholu kompletně z domečku a události dalších dílů tak nejsou taková pěst na oko, ale plynulý vývoj postavy.
Musím pochválit kostýmy. Módní kreace filmu byly vůbec úžasné, až na Cetkii, té jsem se málem lekla, když jsem jí v kině zahlédla. Fuj, na to, že zrovna ona je podle knihy jedna z nejvíce šik postav, to teda kostymérka přepískla. I opilci Haymitchovi to sluší víc a to je co říct. Už taky chápu, že spoustu lidí pozitivně šokovala brada Wese Bentleyho. Ten vous je vskutku poutavý. Já osobně moc muže s porostem na tváři nemusím, ale tohle bylo umělecké dílo. Ten vous se nedal přehlédnout, pouze obdivovat.
Pěkná je i hudba, ale nelíbilo se mi podání Routiny smrti. Chci říct, že slečna Lawrence je pěkná holka, ale neumí zpívat. Takže tu dojímavou scénu kazí její přiškrcené kňourání. Přitom stačilo tak málo. Nechat Routinu ukolébavku nazpívat ve studiu s pořádným orchestrem a pak to ve správnou chvíli pustit. PP: Společenstvo prstenů to vyřešilo, ve scéně, kdy Gandalf ‚umře‘, geniálně. Zvuky kroků ztišili a hlasy postav nejsou slyšet vůbec, naopak zesílily hudbu. Tu úžasnou melodii, která je ztělesnění smutku. Tichý tříprstý pozdrav a zárodek povstání to trochu napravil, ale takový potenciál to mělo. Do háje zeleného!
Nejčastěji je fenomén HG srovnáván s hororovou romancí Stmíváním, ale já bych spíše přirovnávala S. Collins k Douglasu Adamsovi. Ne, kvůli dílům. Komedie ve sci-fi kulisách a společenská kritika s dvojitou dávkou romantiky spolu nemají mnoho společného. Jedině fakt, že jejich tvůrci dokázali pro každé médium přizpůsobit materiál tak, aby zůstalo jádro, ale aby přitom využili potenciál sdělovacích prostředků. (Rozhlasový, televizní a knižní Stopař se liší scénami a způsobem zpracování. - O tom jsem se dočetla v knize Nepropadejte panice od Neila Gaimana)
Závěr: Po shlédnutí filmu jsem o poznání větší fanynkou, než předtím, i když to pořádné třeštění přece jen přenechám jiným. Mě si získaly jiné fandomy. :)