Moje očekávaná cesta do kina

Před několika měsíci jsem se tu zmiňovala, že podle mého názoru nejlepší adaptace nepředčí příliš svou předlohu, ani za ní výrazně nepokulhávají, ale že přes rozdíly v médiích s původním dílem harmonicky souzní tak dovedně, že se obě formy navzájem prohloubí a darují větší požitek z vychutnání si umění, přestože bez problémů fungují i nezávisle.

Včera (a vlastně už dnes) jsem byla svědkem stvoření další takové adaptace. Na Hobita nemusíte chodit s předchozím seznámením se se světem profesora Tolkiena, ale pokud knížku neznáte a neseznámíte se s ní, co nejdříve, přijdete o hodně, protože znalci předlohy mají prostě zážitek dvojnásobný.

Na druhou stranu film není pouhou přesnou audiovizuální kopií knihy. Jacksonův režisérský rukopis se tam projevuje zřetelně, ale ve stejném duchu jako v předchozí trilogii, takže pokud jste si oblíbili vizuální gagy v bojových scénách a vzájemné dobromyslné dobírání si hlavních postav, pak není nad čím přemýšlet a vyražte do kina.

Co je podstatnějším rozdílem oproti knize, než špičkování hrdinů, je výraznější prokreslení postav. Hobit je čtivější, jednodušší a pohádkovější než Pán prstenů, kvůli tomu však dost postav působí jen jako křoví. Četla jsem ho už před nějakým tím pátkem, ale pocitů, které ve mně vyvolal se nezbavím, někteří trpaslíci totiž byli v textu vyloženě jen zmíněni stylem „ten a ten přešel přes lávku, ten a ten přežil v této bitvě“, což stačilo pro knížku, ale film by s tímto přístupem daleko nedošel, takže přestože pořád nemáme kvanta informací na vypracování psychologických profilů například takového Óina nebo Noriho, přece jen jsou od sebe odlišitelní (když si člověk zapamatuje, jak se který trpaslík jmenuje to je to…).

Z těch postav, jejichž jméno znám přesně, musím zmínit hlavně Thorina. V knize jsem ho nesnášela. Pro mě to byl nadutý pitomec, co neuměl nic jiného, než si otvírat hubu na Bilba a občas pobít nějakého skřeta. Tady je sympatickým hrdinou. Není to někdo, kdo by vás měl rád od první chvíle, ale když si jeho respekt zasloužíte, pak dokáže překonat i svou zahořklost. (A hraje ho Richard Armitage. Výborný herec a kus sexy chlapa. Jacksonovi se musí nechat, že vybírá herce, kteří bravurně znázorní postavu a navíc fakt dobře vypadají.)

Hobit: Neočekávaná cesta není stejný jako předchozí trilogie a ani bych po tom netoužila, ale je tam ta esence Jacksonových filmů. To nadšení pro věc, respekt k předloze a neopomenutelná řemeslná zručnost všech, kdo se na snímku podíleli od zvukařů po kostyméry. Bitev je tam o trochu víc, než bych považovala za absolutně perfektní, ale jinak je to důstojný návrat do Středozemě.  

Pár poznámek na závěr. Jako fanynka bájných ještěrů se těším až nám v příštím roce představí pan režisér Šmaka. Také si díky hobitovi a trpaslíkům dávám poprvé v životě předsevzetí a tím je přečíst Nedokončené příběhy dřív, než do kina přijde druhý díl Hobita.

Mimochodem Richard Armitage si vede fiktivní deníky postav, které hraje, aby se lépe vžil do role. Zrovna ten Thorinův by mě obzvlášť zajímal.