Prokletý výběrčí daní

Předmluva: S touto povídkou jsem se zúčastnila soutěže Žoldácí fantazie. Výsledek byl žalostný, ale já to nevzdávám, píšu dál a na Malvina ani svět, ve kterém se povídka odehrává jsem nezanevřela. :D

 

Celá Zóna se třásla strachy. Ledová hrůza a panický strach uchvátily bohaté i chudé, malé i velké, zkrátka všechny obyvatele tohoto chaotického světa. Na města, vesnice i samoty se řítila katastrofa, jež nemá obdoby. Co by lidé dali za mor nebo válku, tahle neštěstí nikdy nezasahovala úplně všechny, ať už se povídalo cokoliv, což se o blížící se pohromě říci nedalo. Co bylo však nejhorší, byla skutečnost, že se toto neštěstí vracelo s pravidelností, která předčila dokonce i jarní povodně. Dnes se musely odevzdávat daně. 

 

Toho dne se usmíval pouze jediný muž. Malvin Dekers byl po katovi tím nejneoblíbenější státním zaměstnancem (podle někoho předčil v neoblíbenosti i mistra popravčího) na celém Atrisu, ale to mu nebránilo si v sedle svého koně broukat oblíbenou hospodskou odrhovačku. Vlastně se měl skvěle, čeká ho vyjížďka na čerstvém vzduchu, možná dojde i k nějaké honičce, jak se bude někdo snažit uniknout spravedlivému placení. Malvin dlužníky vítal jako zábavné zpestření. Vždycky se někdo snažil utéct a vždycky je všechny chytil. Svobodný pán Dekers se za svou škodolibost nikdy nestyděl, ostatně, když už musí pracovat, tak proč se u toho nebavit, že? Nakonec si zajede za děvčaty lady Erminty, kde stráví příjemný zbytek večera. Nic lepšího neznal.

 

Další zastávkou měla být rozkošná vesnička s milými lidmi, kteří se ho často snažili podplatit, pokud patřili mezi ty majetnější, nebo na něj vrhali zabijácké pohledy, pokud byli chudší. Ve chvíli, kdy Malvin, již vybrané peníze i jednotka stráže vjížděli do vesnice, čekali už na návsi lidé se svými měšci i produkty, pakliže platili v naturáliích. Zatímco stráž nakládala vybrané daně, Malvin sesedl z koně a znuděně se procházel po návsi. V tu chvíli se za Malvinovými zády ozvalo: „Vrať nám naše peníze nebo tě prokleju!“ Výběrčí se otočil, aby mohl patřičně seřvat každého, kdo uráží zástupce státu.

 

Z davu vystoupila malá holčička. Měřila něco málo přes metr, ale podle sveřepého výrazu na její tvářičce každý hádal, že si věří jako obří silák. Malvina vzhled protivníka zarazil, čekal, že bude muset povolat stráž, aby rušiteli pořádku napařila pokutu nebo mu rovnou uštědřila výprask, kdyby se jednalo o obzvlášť úporného buřiče. Místo toho měl před sebou dítě a ještě k tomu holku. Malvin nikdy moc nepěstoval soucítění s bližními, ale nikdy by nevyhrožoval, natož ublížil, ženě. Přesto jí musel dát najevo, kdo je tady pánem, proto se k holčičce naklonil a vlídně na ni promluvil: „Maličká, tohle je moje práce, kterou mě pověřil samotný Pán zóny. Když tyhle peníze neodvezu, nebudou postaveny nové školy a nebudou platy pro hodné pány policisty, kteří ochraňují tebe i tvé kamarády. Takže ty mě teď necháš dělat mou práci a půjdeš si hezky hrát.“Děvčátko se s každým Malvinovým slovem víc a víc mračilo a výraz korunovaly vyšpulené rtíky, když výběrčí skončil. „Takže nám majetek nevrátíš?“ přimhouřilo dítko očička. Nebyla to otázka, ale výhružka a Malvin ji ignoroval: „Ne.“ „Dobře, řekl sis o to. Proklínám tě!“ zvolala dívenka z plna hrdla. Než stačil výběrčí jakkoli zareagovat, vyhrkla zaklínadlo a foukla mu do obličeje prášek, který schovávala v pěstičce.                                              

 

Nikdo ani nedutal, všichni upínali oči k nesourodé dvojici dívka - úředník. Každý nerv byl napjatý, až k prasknutí. Teď to jistě začne, říkali si. Ale…Nic se nestalo. Malvin se uvolnil a nasadil svůj obvyklý samolibý úsměv: „Pěkný pokus, holčičko, ale nevyšel.“ Náhle se výběrčí rozesmál, až začal škytat. „Už to působí,“ usmálo se vítězoslavně děvčátko. Dekers zvedl obočí: „Škytání? Co je to-.“ Doprovodná stráž už neviděla, co chce výběrčí říct, protože už ho neviděla vůbec! Malvin Dekers, věrný služebník státu se beze slova, leč se škytnutím, vypařil.

 

„…za kletbu?“ zamumlal Malvin, kterému se před očima rozmazal celý svět. V jednu chvíli byl uprostřed plnění povinností a záhy nato ležel v posteli se zralou, nicméně pořád přitažlivou dámou. Malvin to ze začátku považoval za příjemné překvapení, dokud se řevem jako tur neprojevil její manžel. Vysoký a zuřivý vousáč popadl kuši visící nad krbem a jal se jí rychle nabíjet. Nedobrovolného cestovatele Malvina vyděsila už jeho svalnatá postava, pohled na zbraň ho šokem málem přikoval na místo. Naštěstí skutečně jen málem. Nad Malvinovým tělem převzaly vládu instinkty, které ho metaforicky nakoply, aby před tím krvežíznivým šílencem utekl. Při běhu se ještě stačil sklonit, jen tak tak se vyhnul žárlivcově střele a šíp přišpendlil ke zdi akorát pár světlých vlasů. Zbytek úředníka se mezitím svižně přesunul přes pokoj a dveřmi až na chodbu, kde přeskočil přes zábradlí, když kontrolu nad událostmi opět převzala kletba. Malvin se přemístil uprostřed skoku a zanechal za sebou nevěřícné pohledy žárlivce i jeho ženy.

 

Malvinovi bylo hned jasné, že neskončil v obyčejném malém rybníčku. Už proto že ve vodě, která byla všude kolem, plul obrovský vodní had. Dekers se snažil, co nejnenápadněji se dostat na hladinu a z vody vůbec. Ani za Nadboha nevěděl, jak na to, ale snažil se. Pozdě. Had si už muže mrskajícího se ve vodě všiml a k Malvinově smůle si nehodlal nechat sousto před sebou uplavat. Jak se před ním do široka otevírala tlama, tak Malvin třeštil oči na množství zubů a chřtán ústící do míst, kam se nikdy nechce podívat. Naštěstí v tu chvíli škytnul, voda se mu dostala do úst, ale zároveň se on dostal z dosahu obludy.

 

„ÁÁÁ“- BUM. Po vodě přišel další živel. Tím byl vzduch a jelikož na Atrisu žije jen velmi málo trpaslíků, kteří by uměli létat a žádný z nich není zaměstnaný jako výběrčí daní, bylo to právě Malvinovo tělo, které nepřirozeně zkroucené leželo bez hnutí v jednom lese na druhém konci světa. Dekersův duch se klidně vznášel nad vrcholky stromů přemítaje o neživotě: „Tak a je to. Konec. Už žádná kletba a bohužel taky žádné ženy, víno a spousta dalších příjemných věcí v životě.“

 

Než se stačil rozhodnout, co během posmrtného života udělá, jeho duše škytla. Vzápětí se opět probral ve vlastním těle. Uvědomění si, že ho kletba oživila, ho vlastně vůbec neuklidnilo. Znamenalo to totiž, že není úniku. Absolutně nikam.

 

Bohatší  o  jedno skoro promrznutí na pólu a úžeh po přistání uprostřed pouště, byl Malvin Dekers toho času unavený, hladový, žíznivý a prokletý teleportován na cestu před jednou vsí, jakých byly v jeho rodném světě tisíce. Už mu bylo jedno, kde skončí. S kletbou, která ho vrhla, kam si zamanula, se cestování plánovat nedalo. Ne, že by měl nějaký určitý cíl. Nemá domov. Nemá práci. Malvin počítal s tím, že ho nejspíš považují za mrtvého. Ostatně zatím přežil jen díky obrovské dávce štěstí. Je na čase smířit se s tím, že už   je navždy odsouzen toulat se po světě. Jde cestou, která nemá cíl a už vůbec ne konec. Přes všechnu tu mizérii spojenou s kletbou, si musel výběrčí přiznat jednu věc, jež alespoň minimálně mírnila jeho trápení. Po dnech svého nedobrovolného cestování, si začal Malvin všímat, že škytání jako takové je sice náhodné, ale v zásadě, když byl v bezprostředním nebezpečí, tak byl interval pobytu kratší, než když byl v relativním klidu. Naneštěstí pro něj kletba nepovažovala extrémně nízké ani vysoké teploty za bezprostřední nebezpečí.

 

Výběrčí se rozhlédl kolem, něco mu na té vesnici přišlo povědomé. Jistě, mohlo to být tím, že jsou si všechny vesničky podobné jako vejce vejci, ale zároveň by Malvin přísahal, že  je v tom i něco jiného. Byl si totiž jistý, že tu byl a to docela nedávno. Co když se přenesl zpátky do vesnice té malé čarodějky? Dekers přemítal, jestli by ho děvčátko dokázalo odčarovat. Jenže, kde má teď tu holku hledat? Stráže ji určitě zatkli a zavřeli do vězení za atentát na státního zaměstnance. Z posledních sil se vlekl k stavením s nadějí, že snad alespoň potká bezmezně ochotnou duši, která mu s radostí věnuje džbán studené vody a nechá ho u sebe přespat. Možná by se ho někomu zželelo, kdyby se skutečně doplazil na náves. Místo toho však vysílením omdlel.

 

Probudil se o hodiny později, ne sám, kdyby to záleželo na něm spal by dál, ovšem někdo ho prostě musel rušit. Od jistého poledne neměl špetku klidu. „Už ses vrátil? Kde všude jsi byl?“ nesnesitelně veselým hlasem, s úsměvem měsíčku nad hnojem, na něho promluvila ta bestie v podobě malé holčičky, díky které je tam, kde je. Malvin jí popadl za lem šatiček a vrhl na ní svůj nejsilnější zabijácký pohled, kterým obvykle pražil své podřízené. Teď do něho vložil ještě své utrpení, takže pohled získal na síle. Navíc se, bohužel, nezmohl, tak si alespoň ulevil slovně: „Skoro jsem umrzl, utonul, byl sežrán, zastřelen, dokonce jsem si zlomil vaz! Prosím tě, sejmi ze mě tu kletbu.“

 

Děvčátko se na něj podívalo sladce soucitným pohledem a stejně sladkým hláskem se mu omluvilo: „Promiň, když jsem tě očarovala, myslela jsem si, že jsi něco jako zloděj. Asi jsem se spletla.“ „Omluva přijata, hlavně ze mě sejmi tu kletbu!“ Malvin potlačil choutky dítě zaškrtit. Děvčátko zaváhalo, než z něj vypadlo: „Nemůžu“  „Udělám cokoliv. Přísahám!“ zvolal výběrčí zoufale. „Nevím jak, zatím jsem se naučila jen to, jak se kletba sesílá,“ přiznala holčička nakonec. Malvin na ní chvíli zíral. Když dívenka nic neřekla, viděl, že nežertuje. Holčička se podívala do ztrhaného výrazu prokletého úředníka a poznala, že i on mluví pravdu. „Zkusím ji změnit tak, že se budeš přesouvat už jenom po zemi. Tam ti tolik nebezpečí nehrozí,“ švitořila naivně a několika rychlými gesty zmírnila účinky kletby. Malvin jen něco nesrozumitelně zabručel, nahlas řekl: „Byl bych raději, kdybys mi poradila, jak se toho škytání zbavit.“

 

„No, v pohádkách musí prokletý dělat dobré skutky, aby se kletby zbavil,“ zkusila mu poradit. „Ty si ze mě děláš legraci,“ zavrčel na ni Malvin, ale raději zase hezky rychle sklapnul. Napadlo ho, že kdyby holčička chtěla, že kletbu opět zhorší a o to rozhodně nestál. Jeho naděje vyhasla, kletba s ním bude navždy smýkat po světě. Vzdychl si, podrbal se na bradě. Prsty nahmataly krátké strniště, jež mu připomenulo, jak dlouho se už musel obejít bez pořádné koupele. Sklesle tedy děvčátku poděkoval za jeho snahu a přijal od ní aspoň hlt ze džbánu vody, který měla náhodou při ruce, než se s ním rozloučil svým prokletým způsobem. Škytáním.

 

„Kuck. Jakoby nestačilo škytání, teď se k tomu přidá i kašel?“ Malvin otevřel oči, ale moc to nepomohlo. Místo, kde byl od stropu k podlaze vyplňoval hustý, černý dým a k tomu tam bylo nesnesitelné vedro. Výběrčí se rozhodl, že ať už je kdekoliv, zůstávat se mu tam nechce a tak prostě vyrazil vpřed. Brzo se zastavil, když ho překvapil plamenný jazyk a skoro mu olízl obočí. Nyní mu bylo jasné, že se ocitl uprostřed požáru. Další neodbytnou myšlenkou bylo, že musí hned utéct. Jen kdyby věděl, kde je nejbližší východ. Úředník se krčil, přitom s s rukávem před ústy uhýbal natahujícím se plamenů a postupoval zakouřenou místností. Náhle uslyšel dětský pláč. Malvin doklopýtal do rohu pokoje, kde stála kolébka i s obsahem. Jako zázrakem se dítěti nic nestalo, to se ovšem velmi brzo změní, když bude oheň postupovat tímto tempem.

 

Malvin si při pohledu na plačící uzlíček vzpomněl na slova o dobrých skutcích jako řešení problému se škytáním a zamyslel se: „Když udělám dobrý skutek, zbavím se kletby. Nebo tady umřu. Raději uteču. A nechat tady to dítě?“ Básníci by souboj Malvinových pudů se svědomím popsali jako vysoce epický. Pro něj za něj by se mohlo jednat i o lyriku, kdyby dostal jednoduchou odpověď na otázku ‚Jak má postupovat prokletý úředník v hořící budově?‘. Malvin zavřel oči a rychle miminko popadl. „Modli se, abychom se odsud dostali dřív, než si tvou záchranu rozmyslím,“ zavrčel. „Jestli letošní daně nepůjdou na dotace hasičů a prevenci požárů, tak všem papalášům vlastnonožně nakopu zadek,“ pomyslel si ještě, než pokračoval v unikání před ohněm. Šlo mu to překvapivě dobře, dokud se těsně před posledním prahem nemusel vyhnout padajícímu trámu, od kterého mu chytla vesta. Naštěstí si toho úředník všiml včas a opatrně, aby neupustil mimino, si vysvlékl hořící vestu. Pak na nic nečekal a vyrazil vstříc čerstvému vzduchu venku.

 

Venku bylo mnohem temněji a díky nočnímu vzduchu i chladněji, za což byl Malvin neskonale vděčný. Když si oči přivykly na nedostatek světla, zahlédl řetěz lidí pokoušející se uhasit oheň, kousek vedle však postával pár, očividně majitelé domu. Žena štkala muži do košile, její manžel zatínal zuby a svíral pěsti dívaje se do země. Žena musela slyšet kroky blížícího se Malvina, protože vzhlédla. Vteřinu se nevěřícně dívala na postavu výběrčího, vzápětí si všimla balíčku, který Malvin držel. „Moje dítě! Moje holčička,“ zvolala žena a okamžitě popadla své dítě. Její manžel se na obě zářivě usmál a objal je. Pak se žena obrátila opět na Malvina: „Děkujeme vám za záchranu naší dcery. Řekněte si o co chcete, všechno vám splníme.“ „Pro začátek bych se někde umyl,“ rozpačitě odvětil.

 

Ten večer byl úžasný. Jako díky za záchranu jejich dítěte mu vděční rodiče zaplatili v místním hostinci, kde se prozatím sami ubytovali, jídlo, koupel i nocleh. Dokonce ani jednou neškytnul, kletba zřejmě číhala na lepší okamžik, kdy znovu udeří. Zatím se však mohl být Malvin uvolnit. S chutí této možnosti využil.

Dalo se tušit, že ho kouzlo nenechá na pokoji na dlouho. O tom se Dekers přesvědčil, když ho další záchvat škytání nejdříve vzbudil uprostřed pěkného snu. Tentokrát si kouzlo vybralo široký prostor. Malvin se sám sebe ptal, co je na pískovém podlaží tak zajímavého, že skončil zrovna tam. Jako v odpověď rozezněl se všude kolem povyk, který, jak úředník zjistil, když se rozhlédl, pocházel z hrdel desítek lidí dívajících se přímo na něj. Jeho náhle zjevení muselo publikum šokovat, proto předtím ztichlo, nyní se všem vrátily hlasy a dávaly najevo své překvapení.

 

Pokud stál uprostřed arény, co se tu koná za představení? Rozhlížel se kolem, přitom zahlédl jednoho vysokého chlápka s kuklou na obličeji a velkou sekerou v ruce. Malvina napadlo, že přerušil zorganizovaný souboj. Ty byly poměrně častou kratochvíli pro bojechtivé zájemce nebo možností, jak si přivydělat, pro ty, kdo milují sázení. Z omylu ho vyvedlo, až zakopnutí o velký kus dřeva. Pak mu to došlo. Stál u popravčího špalku! Skvěle. Je to čím dál lepší. Osud zřejmě nebavily ostatní možnosti Malvinovy smrti, tak se rozhodl, že se pobaví při hromadné popravě. A zrovna, když se to začalo vyvíjet tak slibně. Zatracené kouzlo, čím dřív se ho zbaví, tím zdravější rozum si zachová. Otázkou zůstává, jestli se ho někdy zbaví. Na úvahy však nebyl čas, protože jeden z vězňů čekajících na popravu využil zmatku a pokoušel se právě zkoprnělým strážím utéct.

 

Strážím chvíli trvalo, než se vzpamatovaly, ale pak si bystře daly dvě a dvě dohromady. Vůdce rebelů měl předem připravený plán útěku a ten maník, co se tu tak náhle objevil je jeho komplic „Chyťte toho vetřelce! Osvobodil zrádce!“ létalo Dekersovi nad hlavou, když se raději dal na chvatný ústup. „Ten mizera se musel vyvléknout z pout ještě, než jsem se sem přesunul a jen využil příležitosti,“ lamentoval v duchu Malvin. Dál to nerozebíral, hlavní prioritou se stal prozatím útěk.

 

Z arény vedl jediný východ a tím byl dlouhý tunel. Dekers se nechal vést uprchlíkem s tím, že ho při troše štěstí dovede na bezpečnější místo, i kdyby to měla být kanalizace. Cestou minuli pověšený prapor se znakem zakladatele města. Malvin se zamyslel. Prapor s bílým jednorožcem na zeleném poli? To musel být v Nitrulonu! Toto město se nacházelo asi pět set kilometrů vzdušnou čarou od zámku Dekersů. Do tří dnů by při troše štěstí mohl být doma. Mělo to ovšem háček. Nitrulon bylo hlavním městem šedesáté páté zóny a již dlouho v něm probíhala občanská válka mezi Pánem této zóny a rebeli z jak samotného města, tak i z jeho okolí. Hranice samotného města i zóny budou pečlivě střežené a vzhledem k tomu, že Malvin přerušil popravu jednoho z rebelů, určitě ho z města jen tak nepustí, natož aby mu dokonce popřáli šťastnou cestu.

 

Zdálo se, že tunel nemá konce. Těch zatáček, co vězeň s výběrčím minuli, bylo nepočítaně. Malvin si snad poprvé přál, aby ho kletba přemístila někam, kde by ho nikdo nehonil. Příležitost vydýchat se dostal úředník ve chvíli, kdy rebel před ním nečekaně zastavil. Dekers do něj, samozřejmě, narazil a nezapomněl mu to verbálně vyčíst, když si všiml, proč zastavil. Před nimi se ozývaly kroky, rychlé kroky. Malvin polkl, na mysli mu vytanula možnost, že jde o další stráže. V obklíčení, bez možnosti úniku, by jedinou záchranou před useknutím hlavy byla nenáviděná kletba.

 

Pro změnu se ale na ně usmálo štěstí, kroky, jež slyšely, neohlašovaly příchod dalších stráží, ale bandy roztodivných individuí v hadrech. Malvin si rychle domyslel, že to oni chtěli původně osvobodit vůdce rebelů. Vpředu šla zuřivě vyhlížející rudovláska, jejíž pohled ovšem zjihl při pohledu na rebela. Beze slova si padli do náruče. Dekers si odkašlal: „Nechci rušit vaši láskyplnou chvilku, ale nedalo se přehlédnout, že nás pronásledují. Navrhuji vypařit se. Pak můžete pokračovat v objímání.“ Rebelka mu věnovala přezíravý pohled: „Kdo je tohle?“ „Tento dobrý muž mě zachránil, je naší povinností ho s poctami přijmout do našich řad,“ hájil jej vůdce rebelů. Rebelka přejela malého blonďáka s pivním bříškem zkoumajícím pohledem. „Na materiál na vzpouru dvakrát nevypadáš.“ „Už jsi slyšela o krčícím se hňupovi a skrytém drsňákovi?“ urazil se Malvin. Zrzka povytáhla obočí. „Zřejmě ještě ne. Asi ti to budu muset předvést.“

 

Stráže mezitím stihly rozrostlou skupinku dohnat. Na přípravu k boji nezbylo moc času, ale rebelové byli připraveni. I Malvin se rozhodl bránit se s tím, že buď umře nadobro nebo ho kletba zase oživí. Ani jedno nebylo tou nejlepší volbou, ale jaksi nebyl v postavení, aby si mohl vybírat. Navíc Dekers sice pracoval jako úředník, ale i úředníci musí v tomto světě umět zacházet se s zbraněmi. S těmito myšlenkami popadl halapartnu nejbližšího ozbrojence, trhnutím ho vyvedl z rovnováhy a dobře mířeným kopem ho poslal na jeho kolegu. Zatímco se oba svalili na podlahu, Malvinovi se postavil další voják. K Dekersově smůle měl tento protivník meč, neozbrojený výběrčí proti němu neměl šanci. Malvin zašvidral po podlaze, zda-li na ní neleží dýka po padlém rebelovi. Jedna skutečně na zemi ležela, výběrčí jí sotva stihl uchopit, protože voják zatím využil chvilky, kdy se úředník nekoncentroval a snažil se ho probodnout svým mečem. Vysoce ho šokovalo, když jeho cíl škytl a doslova se mu vypařil před očima. Před přesunem si Malvin stihnul pomyslet, že už si nemusí dělat starosti s tím, jak se dostane z města.           

 

„Hurá, našel jsem poklad,“ pomyslel si Malvin a v duchu jásal, že se na něj konečně obrátilo štěstí. Po všech těch útrapách tomu nemohl uvěřit. Před ním stojí truhla po okraj naplněná mincemi a šperky. Jako expert přes zabavování majetku neváhal a začal si cennosti cpát do kapes. Najednou ho ovanul horký vzduch. Bývalý výběrčí daní strnul, byl si jist, že ještě před chvilkou bylo v jeskyni chladno. Pomalu, velmi pomalu pootočil hlavu vlevo. Pak to spatřil. Za ním stálo něco, co připomínalo ještěrku. Zuřivou ještěrku. Kdyby ovšem ještěrky měřily od hlavy ke špičce ocasu pět metrů, měly hřbet posetý ostny a dech žhavý tak, že by roztavil skálu. Malvin sebral veškeré své sebeovládání, aby pouze polkl. „Omlouvám se, nevěděl jsem, že ty šperky už někomu patří,“ chlácholil obludu, zatímco chvatně vracel cennosti do truhly. Modlil se, aby ještěr nebyl hladový, pouze naštvaný, i když, kdo ví, jestli ho neroztrhá i poté, co mu zlato vrátí…

 

Tržiště v Urkatě bylo, inu, jako tisíc jiných tržišť. Hlasité, prašné, špinavé a nebylo tam skoro k hnutí. Toho využívali kapsáři i sirotci z ulice. Jedno takové dítě zrovna uzmulo neopatrnému stánkaři pecen chleba a nyní se hbitě dralo davem, aby se někde v klidu najedlo. Když si toho prodavač všiml, rozběhl se za chlapcem. Pronásledoval ho lidmi přecpanými ulicemi a občas zvolal slovo ‚zloděj‘, ale chlapcův náskok se nijak nezmenšoval.

 

Do toho se zjevil Malvin. Trhovec samozřejmě nečekal, že se uprostřed cesty náhle někdo zjeví, takže do prokletého úředníka v plné rychlosti narazil. „Člověče, dávejte pozor, kam jdete,“ procedil prodavač mezi proudem nadávek. „Promiňte,“ zamumlal výběrčí, stále trochu mimo po přesunu. Z nadávek vyrozuměl, že trhovec byl okraden. Malvin si dal nepřítomně ruce do kapes. Když byla řeč o penězích, zjistil, že s sebou z dračí jeskyně přenesl i několik zlatých mincí. Jeden peníz vytáhl a přidržel ho stánkaři před obličejem. „Tohle by ten chléb zaplatilo?“ Prodejci se rozzářila tvář jako kdyby nespatřil minci, ale rovnou celé Slunce. Pak se vzpamatoval a vysekl Malvinovi přinejmenším sto poklon: „Uctivě děkuji, vznešený pane.“ Potom ho vlekl ke svému stánku, aby si vybral, co bude chtít.

 

Dekers musel uznat, že pečivo měl prodavač rozhodně čerstvé a kdyby Urkata neležela tak daleko od sídla jeho rodiny, určitě by si objednal denní odběr. Takhle se pouze procházel po tržišti a během okukování stánků, okusoval koláč. V jednu chvíli minul velký stan z jemného, dosud nezáplatovaného plátna. Podle vzhledu a dvou silných, ale tupých chlapů venku před vchodem, Malvin tipoval, že uvnitř probíhá aukce uměleckých děl nebo jiných cenností. Jako odborník přes finanční záležitosti o nich věděl, dokonce byl občas na některé zván. Boháči zřejmě doufali, že přimhouří oko nad jejich majetkem a nebude po nich vyžadovat, tak vysoké daně.

 

Stan i s aukcí by nechal plavat, kdyby ho to z nějakého důvodu netáhlo dovnitř. Nebylo to ani tak tím, že by chtěl obdivovat nádherné malby jako spíš tím, že měl pocit, že tam něco nehraje, přestože netušil, proč. Vlastně to nebyla tak úplně pravda, v poslední době se mezi zaměstnanci státní správy vyrojily zvěsti o obchodnících s lidmi. Otroctví bylo v celém Čtyřsvětí přísně zakázáno, zločinci si však vždy našli způsob, jak provozovat svoji živnost a vyhnout se trestu. Malvin se uchechtl, schovat se za masku obchodníků s luxusním zbožím, byl geniální plán, stan je všem na očích, ale dvě gorily u vchodu by zastavily každého čumila. Konečně aukce jen pro zvané nejsou vzácným jevem, k tomu přidejme podplaceného strážného a vyjde nám perfektní maskování. Zbývá už jenom potvrdit, anebo vyvrátit podezření. „Nikomu neuškodí, když jenom nakouknu,“ ospravedlňoval se v duchu výběrčí.

 

Nejdříve musel nenápadně obejít stánky. Podařilo se, masa lidí ho dostatečně kryla před zraky otrokářů hlídkujících před stanem. Ani vzadu nikoho nepotkal, což se mohlo brzy změnit. Malvin proto přidal do kroku. Už zbývalo jenom najít místo, kde přechovávají otroky. Vlézt rovnou doprostřed vyvolávání bylo to poslední, co by si přál. Výběrčí zkusmo poslouchal, jestli neuslyší něčí pláč. A opravdu hned vedle něj se ozývaly vzlyky. Opatrně, ale zároveň rychle nadzdvihl látku a vklouzl do stanu. Uvnitř viděl několik svázaných mladých lidí, hlavně dívek, i když chlapce mezi nimi našel taky. Všichni na něho upírali vyděšené, smutné oči. Malvin jim gestem levačky naznačil, že jim nechce ublížit. Druhou rukou vytáhl z boty dýku. Konečně se mu bude hodit, když jí nemohl použít v tunelu. Tou se jal přeřezávat provazy mladých otroků. Šeptem jim uděloval pokyny, co mají dělat, až je zbaví pout. Doufal, že ty chudáky nežene na smrt. Na druhou stranu, otrokáři je tu nemohou otevřeně pronásledovat, prozradili by se. Jediná možnost byla vmísit se do davu a držet si palce, aby člověk našel nezkaženého zástupce zákona. Nakonec Malvin osvobodil všechny otroky. Aspoň si to myslel, když na něj přišlo. No ano, škytání.

 

Když se probral po stém přesunutí v prostoru, zaregistroval, že ho někdo nebo něco drží za ruku. „Jedeš ode mě,“ zavrčel a odtáhl se od černého pasažéra. Spolu s ním se sem teleportovala jedna otrokyně. Určitě se ho chytila těsně předtím, než byl přenesen. Malvin jí  přeměřil. Dívka se mu líbila, její opálená, ale nepříliš tmavá pleť, její černé vlasy sepnuté jednoduchou sponou i její štíhlá postava. „Co je? Bojíš se snad žen?“ ušklíbla se kráska. Dekers si odfrkl: „Ani náhodou, ale ty nevíš, co všechno se ti může stát, když budeš cestovat se mnou.“ „Horší, než otroctví to být nemůže.“ „No, to by ses divila,“ prokletý výběrčí jí v krátkosti pověděl o své kletbě i jak se mu jí nedaří zbavit. „Je mi jedno, kam půjdeš, ale se mnou rozhodně ne,“ dodal, když skončil s vysvětlováním. Malvin měl dost starostí sám se sebou, ještě, aby na svých výletech dával pozor na někoho jiného. „Vždyť neškytáš,“ podivila se dívka. „Někdy to trvá i několik hodin, než se zase teleportuju. Upřímně, sám tomu úplně nerozumím, ale už jsem si jakž takž zvykl,“ pokrčil Malvin rameny, už jí poslouchal jen napůl ucha. Osvobozená dívka se však tak lehce nevzdávala: „Zachránil jsi to mimino, nechal jsi utéct chlapce, který kradl z hladu, pomohl jsi osvobodit jednu zónu a mně jsi dal svobodu. Podle mne jsi toho na někoho, kdo se nepovažuje za hrdinu udělal dost,“ vypočítávala na prstech.

 

„Stejně nevěřím, že už je to pryč. Pojď se schovat, ještě se tu na dešti nachladíš,“ pokoušel se Dekers změnit téma a vydal se hledat přístřešek. Na místě, kde skončili totiž začalo pršet. „Jmenuji se Aristin,“ neopouštěla jej dívka. „Když mě vezmeš s sebou postarám se ti o domácnost,“ naléhala Aristin. Malvin začínal ztrácet trpělivost: „Víš co, pokud zařídíš, že na mě do pěti minut přestane pršet, můžeš se mnou zůstat.“ Aristin se rozesmála a ukázala na něco v hlíně: „V tom případě se mě nezbavíš.“ Jen to dořekla, začal ze země rašit strom, k němu se přidaly další dva. Během minuty dorostly do výšky tří metrů a jejich rozložité koruny ochránily dvojici před dalším promoknutím. „Tak, jestli na tu tvou kletbu nezabere déšť many, pak ti nepomůže nic,“ prohlásila Aristin. Malvin jí chtěl odporovat, ale nezmohl se na víc, něž škytnutí. Tentokrát se nic nedělo. Jednoduše zůstal tam, kde byl. Dekers se rozesmál, až se za břicho popadal, ani mu nevadil fakt, že škytavka přestala, až po dešti.

 

„Co budeš dělat, když ses zbavil té kletby?“ smála se i Aristin. „Zbytek života chci strávit pokud možno, co nejnudněji. Dobrodružství už mám po krk,“ vypravil se sebe uprostřed výbuchu smíchu Malvin, „mohl bych si otevřít hospodu. Takový krčmář, ten jen poslouchá, o čem se kdo baví, ale do ničeho se nežene.“

 

Tak spolu odcházeli dva svobodní lidé k horizontu se ztemnělou oblohou, Malvin dát výpověď a Aristin udat otrokáře z Urkaty.