Zvláštní setkání nadpřirozeného druhu
Zvláštní setkání nadpřirozeného druhu
Když si mladá gothička vyjde o půlnoci na hřbitov, oblečená ve svých nejčernějších šatech, tak tmavých, že i noc za novu bledne závistí. Nalíčená rtěnkou, kterou oslavovali již komunisté pro její revoluční rudou barvu, s pletí odstínu smrtelného zděšení, pravděpodobně jde na lov. Její kořistí jsou emocionálně narušení mladíci s přerostlým chrupem a hlavně s nedostatkem železa, které si doplňují od více či méně dobrovolných dárců.
Jedna taková mladá dáma se toho večera podívala do zrcadla, kde s hrůzou zjistila, že jí opět odrůstá barva a na koříncích ušlechtile antracitových vlasů sprostě vykukuje otravná slámová žluť. No co, dneska už to nechá plavat a vezme si elegantní klobouček se závojem, který jí připomínal dávná staletí. Možná, v něm svému budoucímu choti na věčnost připomene jeho bývalou lásku a on se do ní tím spíše zamiluje. Při té představě malém vykvikla vzrušením. Popadla tedy hučku a jala se vylézat z okna, rodiče o jejím výletu neměli nejmenší tušení, jinak by se mohla rozloučit s kapesným na deset let dopředu. To jí ovšem nijak nebránilo v tom, aby se vydala zamilovaně tokat na zaláskované netopýrky.
Konečně stanula před branami ráje. Hřbitovní brána byla zavřená, ale ne zamčená. Zřejmě měla odradit psy bez domova a toulavé opilce. Každý, kdo tam chtěl pořádat spirituální seanci, měl přístup automaticky povolen. Dívka se rozhlédla kolem. Nikde nezahlédla ani živáčka, zaradovala se. To věčné dohadování se satanisty, o to, kdo má větší právo být na hřbitově, jestli ti, kdo provádějí rituály na vyvolání pradávného zla, nebo ti, kdo chtějí pradávné zlo svést, jí unavovalo. Po ladném korzování mezi řadami hrobů se gothička snesla jako tma za stmívání na lavičku, kde se chystala zaujmout, co nejpřitažlivější pózu. Musela se v duchu pochválit za výběr místa, kam si sedla. Za lavičkou totiž stálo dvojsoší znázorňující anděly. Jednoho zmítajícího se ve smrtelných křečích a zvedajícího z posledních sil ruku k tváři svého okřídleného milence. Nic děsivě romantičtějšího neznala.
Pak vrzla vrata. Dívka už si představovala, jak svému milému zahraje mdloby, aby jí sevřel v náručí, políbil a…a…a vysál samozřejmě, aby už nebyla jednou z těch lůzrů živejch. Zatím ale v klidu poslouchala jeho kroky, pěkně klapaly po dláždění, asi je má okované, přemítala gothička. Mít okované boty jí přišlo z nějakého důvodu děsně sexy, tak si do seznamu vlastností, co bude její krvesajný milý mít, připsala i onu obuv. Pak se zamračila, noční vzduch k ní dovál tóny pískání. No toto, pískají si vesničtí burani, ale kdo kdy slyšel o tom, aby si upír pískal, a ještě takovou otravnou melodii. Kdyby aspoň zpíval, hlubokým záhrobním hlasem jí vyznával lásku, to by se jí líbilo. Jako ten herec Lee, ten byl třída, škoda, že už je mu sto osm světelných.
Když žádný objekt touhy dlouho nepřicházel, zvedla se černěoděná puberťačka, aby vyšla svému štěstí naproti. Nejde-li kořist k predátorovi, musí predátor za kořistí. Nebo je to naopak, pokud jde o upíry? Každopádně se nechala vést pískáním, které ji dovedlo až k jednomu chlapíkovi, který stál v hrobě a něco tam kutil. Gothická dívka si odkašlala, jestli tomuhle nešťastníkovi zahrabali rakev a on nemá, kde spát, třeba si získá jeho sympatie, když mu pomůže s kopáním. Muž se otočil po zvuku a dívce se tak naskytl pohled na kus šlachy visící mu z pusy. Holka zbledla, což byl výkon, ze kterého by se jinak radovala, protože balit démony noci s opálením se nedá, ale nyní ji to ani nenapadlo. Uvědomila si totiž, že ten muž nebo netvor před ní žere mrtvolu a jí se z toho zvedal kufr.
S nesmírným sebezapřením polkla trávicí šťávy chystající se s úprkem emigrovat z těla. „Ahoj,“ zamumlal hodující s plnou pusou, „jdeš se přidat? Tenhle kousek je docela čerstvej.“ Gothička se úporně snažila nevnímat, že ‚kousek‘ bude rozkládající se lidské tělo a vysoukala ze sebe: „Ne, díky. Uhm, řekni, chodíš sem často?“
„To si piš, v téhle čtvrti je jeden domov důchodců, tak mám o čerstvou svačinku postaráno,“ zazubil se maník a dívku ovanul smrad, že jí div taky nesklátil do hrobu. Nicméně děvče se přemohlo: „Neviděl jsi tu někdy upíra?“ Bytost polkla sousto svalu z nohy a zamyšleně řekla: „Ale jó, občas jednoho potkám. Ne často, oni dávají přednost jiné stravě, než my wendigové,“ zachrčel wendigo, což si gothička interpretovala jako smích. „Proč se ptáš?“ zaskočil dívku mrchožravý tvor. „Chtěla bych nějakého aspoň jednou v životě vidět.“ „A naposledy,“ vyhrkl wendigo. „Cože?“ „To nic, to nic,“ zamumlal rychle netvor. V duchu přemýšlel, že by přivedl jednoho svého známého. Krvesaj se obslouží tekutinou s erytrocyty a on pak bude mít pro sebe celé tělo obalené měkkým masíčkem. Mňam.
„Když ti slíbím, že jednoho přivedu, budeš tu za dva dny?“ zeptal se wendigo nonšalantně. Dívce zajiskřila očka: „To bys vážně udělal?“ „Když mě poprosíš.“ V odpověď se mu dostal proud proseb v nejrůznějším podání. „To bylo snadné,“ říkal si wendigo a jazyk mu olízl rty, zatímco oči sledovaly dívku běžící domů, připravenou, co nejbrutálněji zabít čas.
Pokojíček byl vyzdoben plakáty se svalnatými mladíky odhalující celou horní polovinu těla, zato urputně skrývající větší část obličeje pod ofinami a dívkami v krajkových šatičkách, jejichž výraz napovídal, jak příšerným utrpením procházely. Obyvatelka pokojíku jemně zaklapla už po sté rozečtený výtisk knihy Setmělo se mi před očima a roztouženě si vzdychla. Za několik hodin se setká se svým princem s bílými tesáky. S touto myšlenkou si z knihovničky vzala svazek komiksu Upíří cucfleky a snažila se přežít torturu v podobě nudy.
Když digitální hodinky ukázaly půlnoc, vytratila se temná princezna ze svého zámku a mazala na hřbitov. Těsně před bránou zvolnila, aby se vydýchala, protože chtěla působit jako démonická dáma, ne jako třeštidlo, jakým ve skutečnosti byla.
Rozechvělá vstoupila na panství smrti, kde se měla setkat se svým miláčkem hrabětem Drákulou. Jen, co udělala krok na půdu více či méně mrtvých, ovanul jí větřík, který byl všechno jen ne svěží. Aroma, jež přivál jí upozornilo, že mrchožrout-dohazovač už dorazil. Dívčina zvědavost vystoupala do neměřitelných výšek, až se jí z toho rozklepala kolena i rozpálená lýtka, nicméně se přiměla k pohybu vpřed. Za chvíli se splní můj životní sen, chňáá, pomyslela si.
Uprostřed hřbitova, kde byla cestička mezi hroby nejširší, už stál její známý wendigo. Jakmile ji zahlédl, s úsměvem od ucha k uchu jí zamával. „Rád tě vidím,“ vyhrkl a hbitě si utřel slinu, která se pokoušela uniknout koutkem úst. Děvče si však požírače mrtvol skoro nevšímalo. „Ahoj, uhm, je tu…On?“ zeptala se dívka a rozhlížela se kolem, ale neviděla nemrtvou duši. Mrchožrout se ušklíbl a frajersky se opřel o nejbližší náhrobní kámen: „Klídek, je tady, čeká ve stínech. Dává si záležet, aby na scénu vstoupil pořádně. Ty to přece musíš jako znalkyně bytostí zla pochopit.“ Gothička se plácla do čela: „No jistě, já káča.“ Měla štěstí, v tu chvíli mraky odkryly zahalený měsíc v úplňku a upír se rozhodl vylézt.
Ze tmy pomalu vystupovala postava. Gothička čekala vysokého šarmantního krasavce s pohledem o hloubce Mariánského příkopu. Místo toho se vyloupl obrýlený zrzavý mladík s rovnátky, na sobě měl seprané a vytahané černé tričko s obrázkem šklebící se lebky značky Grin reaper. Zkrátka působil jako pubertální šprt trávící celé dny za počítačem. Jeho bledost tento dojem jen podtrhovala.
„Ahoj, ty musíš být sluha toho upíra, se kterým tu mám dnes schůzku,“ pravila dívka s neupřímně sladkým úsměvem. Bledule zavrtěl hlavou: „Ne, to jsem já. Já jsem ten upír." Gothička vyvalila oči, takže vypadala jako skřípnutá vrána a její úsměv jí na rtech nezmrzl, byl přímo přikován. Chvíli ji trvalo, než se dolapala po vzduchu a jakžtakž se uklidnila, než byla schopna promluvit s ještě neupřímnější veselou grimasou: „Dovol, abych se představila. Jmenuji se Eviline.“
„Prokrista,“ vydechli unisono oba netvoři. Dívka po nich vrhla pohled, který by zabil obyčejného smrtelníka, na oba netvory však žádný dojem neudělal, rozhodla se tedy přejít to mlčením. Pak půvabně nastavila ručku, čekala, že se jí na ni přilepí bledé rty.
Místo toho jí v dlani přistála mražená ryba, která se jí zaškubala v ruce. Eviline se otřásla, upírův ekvivalent potřásání rukou ji ani v nejmenším nenadchl. Smajlík lebky na tričku se na ní výsměšně šklebil. „Jak tě mohl někdo proměnit?“ zaúpěla gothička.
„Ten, kdo mě kousnul, byl opravdu hladový, nemohl si vybírat,“ hájil staršího upíra krvesaj, ale dívku to neobměkčilo, spíše naopak. S pohrdavým výrazem se zeptala:„Umíš se aspoň proměnit?“
Když to dořekla, uslyšela dívka slabé ‚puf‘ doprovázené obláčkem kouře a na místě upíra stálo kašlající chundelaté cosi s velmi vykulenýma očima. Naneštěstí pro upíra-geeka se jeho proměna dívce jevila jako příliš podobná hlodavci. Eviline, slečna z temnot, nemohla hlodavce vystát a představa hraběte Krysuly byla strašlivě, ale opravdu strašlivě, trapná.
„Co má být tohle?!“ zaječela a prstem ukázala na šedou hromádku neštěstí na zemi. „Plch. Neznáš? Žije v noci, loví hmyz,“ ozval se krvesaj, když se vrátil do humanoidní podoby. Trochu se ho dotklo, že na dívku nezabral jeho psí, pardon, plší pohled.
Eviline cítila, že na ní jdou mdloby, ne však z ostychu, ale ze vzteku. „Už toho mám dost! Tohle měl být nejlepší den v mém životě! Místo toho mě tu balí tenhle šprt! Jdu pryč a najdu si nějakého vlkodlaka. Ti musí být mužní, jsou to šelmy, proboha – vlastně proďábla,“ ulevila si nakvašená puberťačka a vydala se k východu ze hřbitova.
„Héj, slíbils, že se nechá políbit,“ otočil se upír na wendiga. „Nech si zajít chuť,“ odpálkovala ho Eviline a mrchožrout jen smutně pokrčil rameny. „Tak jdem‘ do márnice. Doktor mi tam schovává baňky krve v lednici. Říkáme jim nanuky,“ zasmál se upír vlastnímu trapnému vtipu. Za odcházející dívkou stačil zavolat: „Dám ti radu. Zkus mluvit normálně. Líp zapadneš. Jo a jestli to s tím vlkodlakem myslíš vážně, můj nejlepší kamarád je retrívrodlak. Moc přátelský chlapík.“
Eviline ho ignorovala. S těmi pošuky už nechce mít nikdy nic společného, říkala si, když si to rázovala mezi hroby. Na odchodu stačila vzteky kopnout do hlavy mrtvoly, jež zrovna vylézala z hrobu. Hlava se odkutálela o několik řad hrobů dál a zanechala zmatené tělo za sebou.
Tak skončilo rande s upírem.