Cesta duše - prolog

(Vesmír Chaosu je starý. Jeho zárodek nenápadně klíčil celé mé dětství a v šestnácti jsem napsala první verzi prologu CD. Několikrát jsem ho upravovala až skončil v podobě dnešní. Tohle je začátek románu odehrávajícím se stovky let po Božím harému a několik desítek let po Prokletém výběrčím daní a, až na to, že se odehrává ve stejném vesmíru, tak s nimi není propojený.)

                Dlouho čekala, než ostatní dívky ze sirotčince zavřou své oči i pusy a ulehnou ke spánku. Holčička znala své kamarádky dobře, proto věděla, že ačkoliv už by měly dávno spát, rády si povídají dlouho do noci. Potřeba probrat události z minulého dne je naučila šeptat, takže nehrozilo, že je uslyší vychovatelka a pokárá je. Dívenka ale měla v plánu vyrazit na noční výlet, a tak musela čekat, dokud jedinými zvuky, které uslyší, budou jen občasná zavrnění ze spánku. Naneštěstí se jí zmocnila únava a dívka nechtěně usnula.

                   Když se probrala, lekla se, že prospala celou noc. Když viděla, že okny neprosvítá nesmělý první paprsek slunce, uklidnila se. Zpod polštáře vytáhla knihu a dávala si přitom bacha, aby šustěním nevzbudila své kamarádky. Ani si neobula bačkůrky, protože se domnívala, že její kroky budou tišší, když půjde bosa. Postupovala pomalu a v duchu prosila prkna v podlaze, aby pokud možno nevrzala. Přes opatrné našlapování se nemohla ubránit obavám, že ji někdo uslyší. Nakonec však s knihou v ruce došla nerušeně ke schodům na půdu.

                   Z malé kapsičky vylovila svazek se všehovšudy čtyřmi klíči, jeden vybrala a zkusila jím otočit v dírce. Nic. Na podruhé měla štěstí, klíč se s lehkostí otočil. Jak holčička vklouzla dveřmi do místnosti, přísahala si, že ty klíče byly její první a zároveň i poslední krádeží v životě.

                   Na tuhle chvíli se těšila a snad se jí i trochu bála. Opatrně před sebe položila knihu a minutu v ní listovala, dokud nenašla hledanou stránku. Dívence se zrychlil už tak překotný dech. Vnímala, jak ji tělem protéká ta zvláštní energie, díky které Lidé dokáží zázraky. Zničehonic přestala vnímat, co se kolem ní děje. V místnosti bez oken se zvedl vítr. Že to byl kouzelný vítr, by muselo být jasné komukoliv, kdo by přihlížel. Už kvůli té jeho fialové barvě. Dívčino tělo se vzneslo do vzduchu. Fialový vítr sílil, až dosáhl intenzity tornáda. Kupodivu si pohrával s nehybným tělem, ale knihy ani dalších věcí na půdě se nedotkl. Tornádo se rozdělilo vedví a následně se živel v místnosti utišil. Kouzlo bylo dokončené.

                   Skrz stěnu vešla na půdu neznámá bytost. Nově příchozí si chvilku prohlížel místo, kde se před minutou čarovalo i dvě dívčí těla na místě, kde bylo před tím jen jedno. „Holka, ani nevíš, jaký si právě nadrobila sobě i celému Čtyřsvětí problém,“ povzdechl si cizinec a přiblížil se k jednomu z ležících těl. Viděl dvě těla, ale cítil tři duše. Tou třetí duší byl jeden ďábel, který se dívky držel jako klíště. Momentálně byl trochu zaskočen nastalou situací, ale rychle se zase zorientoval a nyní dlel u těla, které ho přitahovalo více.

                        Takže až sem ji ten ďábel dovedl. Když jí viděl naposled, ležela zabalená v pokrývkách. Už tehdy tam toho ďábla cítil. Tentokrát ho odehnal a ujistil se, že už se k ní nikdy nepřiblíží. Znovu se zadíval na dvě dívčí těla ležící na podlaze a chystal se tu rozdělenou duši zase spojit, když ho překvapil příchod další duše. Nově příchozí se na něj vyzývavě zadíval. Oslovovali se sourozenci, přestože je pojilo něco víc, než sourozenecké pouto, protože to závisí na krvi a kostech. Ty dva i další pojilo pouto duševní, silnější než u jiných duší.

                   „Hledal jsem tě, Birime, chci tě vyzvat na souboj,“ vyzval příchozí bytost, jež zkoumala dívenku a výsledek jejího kouzla.„Slyšel jsem, že jsi už bojoval se všemi, Atrisi. Zbývám už tedy jen já,“ odpověděl oslovený, aniž hnul brvou. Birimův tón napovídal, že na podobné výzvy nemá náladu.  

            „Řeknu ti to upřímně, tvoje šarvátky mě ani v nejmenším nezajímají. Jestli si chceš vyzkoušet svou moc, mám jiný návrh.“ „Lžeš, ale to je jedno. Co mi navrhuješ?“ Atris si byl vědom toho, že se Birim soubojům většinou vyhýbá, ale i jeho jednou za čas přepadla chuť vyzkoušet na sourozencích nějakou svoji novou techniku. I nyní už vymyslel plán, jak se zabavit a přitom do toho zapojit i smrtelné. „Proč bychom měli ztrácet čas jednou jedinou rvačkou, když můžeme mít bitvu. Kdyby sis všímal okolí, věděl bys, že tahle dívka se pokoušela rozdělit svou duši a povedlo se jí to.“ „No a?“ zahučel Atris netrpělivě. „V tomhle okamžiku tu máme jednu dobrou a jednu zlou polovinu duše, až se probudí, budou se chtít do sebe pustit. Toho bychom mohli využít, nemyslíš?“

                        „Rozumím. Zahrát si hru na způsob našich sourozenců Zana a Veraliho.“ „Přesně.“ Atris chvíli návrh zvažoval, nechtěl měnit své plány kvůli tomu, že to Birim vyžaduje, ale jeho podstata prahla po novém zážitku, jakým by taková hra bezesporu byla. Nakonec souhlasil a jeho sourozence těšilo, že se vyhnul nepodstatné šarvátce a k tomu získal i materiál pro své výzkumy.