To je konec toto!

    Ne světa, naštěstí, ale i tak je to síla.

    Mluvím o letošních prázdninách. Včerejšek byl super. Nemůžu říct bezva, protože jsme měli starosti s transportem, ale přineslo to jednu nečekanou výhodu a město Norimberk bylo plné krásných věcí a dobrot, takže vzpomínky budou krásné.

    Mají tam čuprový orloj. Místo náboženské tématiky, tam sedm papalášům obíhá kolem Karla IV. Tehdejšího českého krále a římského císaře. Na rozdíl od nadutých apoštolů se kurfiřti králi pokloní hned třikrát. „Vlezdoprdelkové,“ okomentovala máma podívanou.

    Mimo buřtů a orloje mají v Norimberku knihkupectví a ne jen tak ledajaké. Korn a Berg je nejstarší německé knihkupectví, bylo založeno roku 1531. Pobízení „No tak to si odtud musíš něco přivézt“ jsem neodolala a přivezla jsem si do Čech Zimní pohádku od Shakespeara. Viděla jsem tam Hunger games, Stmívání i jiné moderní bestsellery, ale atmosféra místa zapůsobila nedovolila mi koupit si žádný brak. Díky ní mám tedy hru od renesančního velikána, jehož dílo mám ráda a Zimní pohádka mě láká od té doby, co se ředitel gymplu zmínil o tom, že se děj odehrává v Čechách.

    Zato ten dnešek, to bylo dílo. Co naplat, že říkám, že ten dolejšek by profesionální prodavači stromků s ořezávátkem dřeva ořezali tak, aby se vešel do stojanu akorát a stromek by tím pádem nepadal. Poslouchají mě rodiče? NE! Tak řezali do stromku a řezali, až ho celý kompletně rozřezali a muselo se jet koupit nový. Řeknu vám, to bylo, jak sledovat Lojzu a Lízu. To už jsem je raději doprovázela a prakticky jsem jim vnutila stojan, abychom jej vzali s sebou a vyzkoušeli na místě, zda do něj strom pasuje.

    Pak se lekají, proč řvu v koupelně. Inu, musela jsem si nějak vybít emoce, protože když mě naplní moc negativních pocitů, tak mám chuť dělat tři věci: nadávat lidem, rozdávat rány a rozbíjet věci. Ani jedno nepřispívá k rodinné pohodě a tak jsem si zahulákala v koupelně. Sice se jak mamka, tak taťka vyděsili co mi je, že řvu, ale ulevilo se mi a o to šlo.

    Takže máme strom nový. Za 650 korun. Kolik stál ten starý se raději ani ptát nebudu, ještě by mě kleplo.  Máma se mě dotčeně ptala, jestli jsem snad nikdy neudělala žádnou chybu. Jo, udělala, ale žádná mě nestála tolik. Zato tohle mě stálo kýbl nervů a hromadu času. Před odjezdem jsem mámě slíbila, že nebudu prskat kvůli tomu, že nejsem doma a nepíšu seminárky, tak si vylévám srdíčko tady. Díky dnešnímu odpoledni, ale může máma na kino ve dvou zapomenout, protože deadline na odevzdávání prací se neúprosně blíží. Kdyby je ty z okna vyhozené stovky aspoň poučili, tak by to bylo mnohem cennější, než jakýkoliv dárek, co kdy dostanu.